Tuhle fotku mám rád, je z vyhlídky Jeřabina na krušnohorskou nížinu v mracích.🌫️ Je z ní cítit, jak důstojnou a půvabnou krajinou Sudety bývaly. Promyšleně je komponovali Valdštejnové, později Lobkowiczové. Svůj díl přidala katolická církev s cílem ukázat svou sílu a dynamiku před krušnohorským valem, na jehož druhé straně vzkvétalo protestantství.
Dnes cítím Sudety, a zvlášť část, kde jsem vyrůstal a důvěrně ji znám, jako zraněný prostor. Zraněný a nezhojený po množství radikálních změn a traumat koncentrovaných do jediného století.
Narodil jsem se také v Sudetech, u Nového Boru. Má rodná krajina je krásná, silná a zároveň v sobě stále nese něco nezahojeného. Jako by se dodnes úplně nepodařilo navázat na přerušený historický, kulturní i vztahový tok přerušený ve 40. letech.
Rezonuje mi Vaše myšlenka, že skutečná obnova pravděpodobně nevznikne primárně skrze další dotace, ale spíše skrze dlouhodobou podporu iniciativy, odpovědnosti, vztahu lidí k místu a schopnosti znovu vytvářet živé komunity, kulturu a ekonomickou vitalitu.
V něčem mi to připomíná i firmy.
Ani tam často dlouhodobě nepomáhá jen „přidávat více zdrojů“ nebo lidi udržovat krátkodobými benefity. Skutečný rozvoj většinou začíná až ve chvíli, kdy lidé znovu získají možnost spoluvytvářet prostředí, nést odpovědnost, vidět smysl a mít pocit, že mohou sami něco ovlivnit a budovat.
Asi až tehdy se začíná vracet energie, důvěra i schopnost zdravého rozvoje — ať už ve firmách nebo v regionech. 12h ago