Včera si nahrál rozhovor se mnou novinář Seznamu Zprávy. Tak než to napíše, sepsal jsem si sám, co jsem chtěl říct.

Jakým zásadním výzvám čelí naše ekonomika? Některé jsou globálního charakteru, některé domácího původu.

Všude na světě se množí obavy z dopadů rostoucích státních dluhů. Stárnutí populace je nevyhnutelné a s ním spojený tlak na udržitelnost veřejných rozpočtů taky, ale naše covidové masivní snížení daní vysokopříjmových (zrušení superhrubé mzdy, paušály pro vysokopříjmové kancelářské OSVČ, nízké daně z nemovitostí, zrušení daně z prodeje velkých firem a další domácí kreativní nástroje regresivního zdanění) ohrožují budoucí růst a odolnost naší demokracie. Tyto uměle vytvořené strukturální schodky, za které jsme si ‚koupili‘ hlavně nárůst úspor vysokopříjmové části populace a vyšší ceny nemovitostí, totiž v prvním kroku vedou k pod-investování budoucnosti a zhorší dopad stárnutí na fiskální udržitelnost. Finanční trhy se dívají dopředu a dříve si díky současným schodkům všimnou, že to s udržitelností nemyslíme vážně a zvýší nám náklady dluhové služby. Pro ilustraci velké francouzské firmy jako L’Oréal či Airbus si už dnes půjčují levněji než stát Francie. A to je i odrazem faktu, že od 70. let rostly kumulované reálné příjmy francouzských penzistů rychleji než příjmy pracujících, kteří penzisty podporují. Jednou vás to dožene. Dnes už u nás klesá podpora obrany a výzkumu. I tržně orientované USA s velkým zapojením firem do výzkumu dávají o 50 % víc veřejných prostředků na výzkum než my (vyjádřeno oproti HDP). Naše univerzity nedohání ty světové, náš podíl VŠ vzdělané mladé populace nedohání průměr EU a stále nám chybí některé (levné) výzkumné obory, na kterých záleží robustnost naší společnosti a demokracie. Např v zemi schází fakulta veřejného zdraví, ale už desítky let podporujeme resortní výzkum tkalcovských strojů, pícnin a peckovin. Bez reforem podmíněných vyšší podporou vědy a terciárního vzdělávání se budoucí motor růstu sám od sebe nedostaví.

Do budoucna budou trhy více odměňovat odpovědné země jako Švýcarsko či Skandinávii, kde se ale daří investovat do vzdělání, a trestat zadlužené země jako USA, Francie či Itálie, kde se minulé dluhy promítnou do budoucích škrtů potřebných výdajů. V ČR jsme si sami namydlili schody, a ještě v tom nejspíš budeme pokračovat, např. v rámci rušení nedávných úprav penzijního systému. A to dynamiku ekonomiky postrádáme už teď. V ČR např. mzdy pracujících v restauracích McDonald’s, které nabízí měřítko ohodnocení stejného pracovního výkonu napříč hranicemi, za posledních 20 let nekonvergují k SRN, podobně jako naše HDP na hlavu v paritě kupních sil mocně nedohání SRN, ale to polské ano.

Kromě podvázaní budoucího růstu ale toto snížení daní vysokopříjmovým a majetným má v druhém kroku ještě následky, které ohrožují naši demokracii. V rámci nevyhnutelného stárnutí povede tato uměle vytvořená daňová díra (dříve nebo později, spolu s dramaticky vyšší dluhovou službou) k rozsáhlým škrtům výdajů např. na školství a zdravotní péči, kterou tu máme pořád ještě kvalitní a dostupnou. Tento typ škrtů (viz např. nedávné pokusy s austerity ve Velké Británii) dle studií zvyšuje podporu extremistických stran (více než rozumné a zdůvodněné navrácení daní na původní úroveň). Až lidi přijdou o dostupnou a kvalitní zdravotní péči (respektive uvidí jak jen ti s nízkými daněmi a vysokými příjmy si dovolí drahou operaci, dobrou školu pro své děti apod.), tak si vezmou vidle a u voleb nahází vše do Vltavy. Studie ukazují, že podpora demokracie je silnější, pokud voliči zažívají ekonomický růst, potlačování korupce, stabilitu a dostupnost veřejných služeb. Možná se naši vysokopříjmoví spoluobčané (a strany, které je zastupují) rozhodli poslat své děti žít někam do ciziny.

Tato křehkost demokracie samozřejmě má své nedávné kořeny: od finanční krize, pohledu na migrační vlnu, nedůvěry v instituce za pandemie, útoků na demokracii na sociálních sítí atd. U nás neměly lokální rozdíly v míře exekucí nebo umírání za pandemie dopady na voličské chování. Podobně v Praze rodiče netrestají strany, které dlouhodobě brání jejich dětem studovat na dobrých školách, i když jinak rodiče dělají, co můžou, aby dětem pomohli. Potrestat politiky u voleb je ale ještě nenapadlo.

Pro další velké ekonomické výzvy už kromě naší vlastní ekonomické politiky a rozumné volby voličů potřebujeme Evropu. Je to velikost amerického skutečně jednotného trhu (včetně finančního a vědeckého), která podporuje americký růst. Evropa potřebuje sjednotit trhy a uzavřít obchodní dohody s dalšími velkými skupinami zemí, ale zase se tu často bráníme vlastnímu úspěchu, bráníme status quo. Třeba dvourychlostní EU podpoří konkurenci napříč zeměmi – kdo chce skončit na chvostu, toho buď voliči potrestají nebo budou rádi, že je klid a zaostávání. Jako odbočku zmíním, že výhodné postavení amerického dolaru jako rezervní měny není důsledně ohrožováno společnou evropskou měnou, protože ta není podložena společným likvidním aktivem, ale fragmentovanými trhy s dluhopisy jednotlivých zemí.

Podobně je role EU zásadní pro schopnost reagovat na změny fungování trhů. Až se spojí moře informací, které o nás mají (obchodní nebo sociální) platformy s agentivními nástroji umělé inteligence, nemusí už být jedna tržní cena, ale každý dostaneme jinou cenovou či mzdovou nabídku, podle toho, v jaké jsme (zneužitelné) osobní situaci. Odpověď na konsolidaci trhů, tj. růst monopolní síly na trzích, včetně monopsonní síly na trhu práce, vyžaduje ty nejlepší ekonomy (nejen právníky) a silného regulátora.

Konečně nás čeká nevyhnutelná proměna na stárnoucí společnost s minimem dětí. Naše celková fertilita klesla v roce 2025 o skoro desetinu na úroveň skupiny evropských zemí, na které jsme se dříve dívali spatra. Starší populace mechanicky mají nižší fertilitu. Porodnost teď ale klesá rychle všude po světě a vypadá to na kulturní změnu. Mladé ženy v USA dnes méně než mladí muži čekají, že založí rodinu, a jsou méně nábožensky orientované. Méně než polovina mladých Finů dnes očekává, že vstoupí do manželství dříve než jim bude padesát. Budeme ochotní otevřít náš trh práce migrantům? Skončíme s duálním trhem práce a společností ve stylu Saudské Arábie? Nebo už nebudeme lákavou a relativně bohatou destinací?